Divadelní novinky na Blog.cz

zkouška orchestru


autor: federico fellini, martin stropnický divadlo na vinohradech, praha
17. ledna 2012


zklamání. velké zklamání! čekal jsem, že po takové době (inscenace je na repertoáru divadla na vinohradech už dva roky) bude zkouška orchestru "vyhraná" a vše poběží jako po drátkách, ale ono ne!

bylo to jedno z představení, kde se dalo vždy minimálně sekundu předem odhadnout, co se stane, co kdo řekne, jak to řekne a komu a podobně. prvoplánová dramaturgie. režie na první dobrou. jedním slovem - ubohost.

herci jakoby se ani nesnažili, hra je nebavila a nehráli s chutí. bylo to na nich vidět i na děkovačce. zamračené a unuděné či smutné ksichty, nuda a netečnost. v jejich očích se dalo číst něco jako "ještě, že už to máme za sebou!"

jediným, kdo si za svůj výkon zaslouží pochvalu je viktor preiss za roli dirigenta. ten jediný, byl přesvědčivý, ten jediný byl opravdový. trochu mu sekundovala veronika žilková, v roli televizní reportérky, ale to bylo s bídou všechno.

takže pokud si někdo zaslouží pochvalu za skvěle odvedenou práci, pak jsou to za prvé: zvukaři, kteří pouštějí playback přesně tehdy, kdy mají a v hlasitosti jakou mají. to jsem při takto pro ně náročném představení, zažil poprvé a hluboce za to před nimi smekám.

tím druhým, koho pochválím je hudební konzultant pan mario klemes. člověk, který hercům nemuzikantům radil, coby odborný poradce, jak ten který nástroj držet, jak se při "hraní" na něj tvářit a pohybovat. v tomto případě je iluze hudebníků dokonalá.

nicméně ani tyto dva pozitivní postřehy v závěrečném souboji ani náhodou nepřebijí tu hereckou mizérii a doslova a do písmene odflinknuté představení. jako by všichni herci byly po flámu nebo těsně před výpovědí. v jejich výkonu chybělo srdce, o kumštu se vůbec mluvit nedá!

doufal jsem, že je to jen a pouze toto jedno jediné představení - úterý 17. ledna 2012, ale podle neobsazených míst zejména na balkonech a podle řečí uvaděček a šatnářek během přestávky, jsem nabyl dojmu, že se tato inscenace divadelnímu souboru divadla na vinohradech, pod vedením martina stropnického, prostě nepovedla.

nemohu proto nikomu tuto inscenaci doporučit k útratě za vstupenku.


"život je krátký, umění trvalé."


pavel klejna

mikulášovy patálie

autor: rené goscinny ds kašpar, divadlo v celetné
15. ledna 2012

tak tohle byla naprostá pecka! díky kašparům jsem se vrátil do svých dětských let, kdy jsem se doslova chlámal smíchy při četbě knížek plných neuvěřitelných příběhů tehdy mého vrstevníka mikuláše.

díky nastudování - režie filip nuckolls, dramaturgie lenka bočková, nesklouzli herci k infantilnímu pojetí svých postav. díky tomu je inscenace vhodná nejen pro rodiče s dětmi, ale i pro dospělé samotné.

inscenace má navíc neuvěřitelné tempo, na němž má nemalou zásluhu i tvůrce scény pavel kodeda. jedna jediná kulisa se během okamžiku přemění ze stěny školní třídy v hustý porost v parku nebo třeba v obývací pokoj či dětský pokojík. stejně tak i školní lavice mohou suplovat keře v parku, knihovnu nebo koupelnu.

u té koupelny se chvilku zdržím. kdybyste měli z mikulášových patálií vidět jen tuto scénu, stojí to za to. scénu, v níž páni herci využívají svých špičkových mimických dovedností, opepřených ještě narážkami na svá jména (vodovodní baterie z německa) a dokonale tak vytvářejí iluzi skutečné koupelny s vanou plnou vody. změna kohoutkové baterie na pákovou, tomu se směju ještě dnes.

na výkonu pánů (abecedně, abych neurazil) charváta, jakoubka, jůzy, lněničky, němce a rumla je vidět, jak je celá hra baví. jak hrají naplno a nic si nedovolí odfláknout. ani improvizované reakce na nadšené výkřiky či otázky dětských diváků z hlediště, ani tvrdě nazkoušené sportovní scény. všichni zmínění, jsou za všech okolností a ve chvílích kdy mají na jevišti prim, nejen schopni strhnout na sebe pozornost tak, že to neublíží jejich kolegům, ale navíc zahrají vše do hlediště tak, že jsou vždy perfektně slyšet a že jim je vždy velmi dobře rozumět. i ve chvíli, kdy třeba celestýn petra lněničky mluví přes ochranný štít, nebo když se ve třídě, na hřišti či na přechodu pro chodce překřikují jeden přes druhého.

samostatnou kapitolou je výkon pavla lagnera ztělesňujícího hned šest postav. každou z nich je totiž schopen odlišit nejen kostýmem, ale i charakterem, mimikou či tónem řeči.

milena steinmasslová v dvojroli mikulášovy maminky a paní učitelky je jedinou, ale nepatrnou, slabinou celé inscenace. jako jediná téměř není slyšet. snad to bylo jen momentální indispozicí. konec konců je chřipková sezona. co ovšem nedokáže říct, to dokáže zahrát. za zmínku stojí zejména její etuda, coby učitelky při návštěvě inspektora.

celkový dojem? velmi pozitivní. ano, děti, vezměte své rodiče do divadla. a nejen je! jo a jen tak na okraj, hraje se zhruba 80 minut bez přestávky!!!


"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: jaroslav havlíček jihočeské divadlo české budějovice

15. října 2011

jezdím do jihočeského divadla v českých budějovicích rád. asi přestanu. co to, pro krista pána, ten michal lang předvedl?!? jako bych slyšel legendárního režiséra macháčka: "táhnete to jako když sere, sere, sere!"

takové krásné dojemné drama a takhle ho zprznit! a to nemám na mysli jen výše uvedenou režii michala langa. osvětlovače jsem kritizoval za jejich ubohou práci (no, práce je snad silné slovo, spíše pokus o práci) již přede dvěma roky, ale to co předvedli v úterý 18. října 2011 to byl vrchol!!! věčně svítili někam jinam, než kde se odehrával děj, pokud měli někoho nasvítit tak se skoro ani jednou netrefili, rozsvěceli pozdě zhasínali brzo. bída, hrůza, děs!

naštěstí již posledním - třetím hřebíčkem do rakve je pak scéna milana davida. ano. inscenace se jmenuje petrolejové lampy, ale jsem si jistý, že autor měl na mysli lampy interiérové, takové ty s cylindrem, které tu a tam vidíme ve starožitnostech nebo na chalupě jako připomínku časů minulých. ovšem v jihočeském divadle ze stropu visí lampy silničářské, kterými donedávna a někde ještě možná i nyní, označují silničáři výkopy a výmoly na silnicích. ještě že nejsou oranžové! pak taky ta skříň místo dveří. co tím chtěl autor říci…

takovým malým nedostatkem jsou ne zrovna zvládnuté rekvizity, například skleněný, ano: skleněný! džbán na mléko na venkovském statku!!! ale budiž.

naproti té výše popsané hrůze stojí na poli cti a slávy jednak heroické herecké výkony zejména herců v hlavních rolích. pak také velice povedené kostýmy z dílny tomáše kypty. kostýmy, které naprosto přesně vystihují jednak dobu děje našeho příběhu a za druhé pak i sociální postavení či povolání té které postavy. právě díky kostýmům poznáte na první pohled, kdo je sedlák, kdo děvečka a kdo třeba doktor nebo starosta.

lenka krčková v roli nešťastné štěpky nemá nejmenší problém přesvědčit publikum, že je skutečně tou podvedenou a přesto stále doufající a bojující ženou. o svých vnitřních pocitech, o přáních a tužbách o obavách a strachu o radosti a štěstí vás přesvědčí jen pouhou grimasou, jen pouhou intonací hlasu či držením těla. a pokud si toto všechno spojíte v jeden celek, dostanete kompozici excelentního hereckého kumštu, jež doslova sálá z jeviště do hlediště. zahrát dobře dramatickou roli je nesmírně obtížné. lenka krčková to zvládla lépe než na jedničku.

skvěle ji v roli jejího muže pavla sekunduje ondřej veselý. také on je ve všech polohách naprosto přesvědčivý a dokonalý. stejně jako lenka krčková i on pouhým pohledem řekne polovinu své repliky. super výkon!

nicméně ani ty kostýmy ani ty špičkové herecké výkony nepřebijí tu strašnou nudu, tu spoustu scén jenom pro scénu samou… a dost!

inscenaci petrolejové lampy v podání souboru jihočeského divadla české budějovice vám s klidným svědomím doporučit nemůžu.

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: šauoch ibrahim a kol. jihočeské divadlo české budějovice

15. října 2011

po delší době loutková inscenace, která je určena jak dětem tak i dospělým. a obě skupiny pobaví a rozesměje, první inspiruje a tu druhou možná i donutí k zamyšlení.

uctivý hlubokosklon před mistry loutkaři a loutkoherci!!! to, co předvádějí s maňásky je směs dokonalé souhry, logistiky, gymnastiky, tolerance a ohleduplnosti namíchaná v jeden jediný kompaktní celek. vzájemné vyhýbání se při míjení loutek, plynulost pohybu při předávání loutek, skvělá souhra se světly a zvukem. prostě krása a harmonie pohybu umocněna na druhou!

nemalý podíl na celkově pozitivním dojmu má mistr či mistryně osvětlovač/ka. bez něj/ní by to rozhodně nemohlo být ono. nemám na mysli ani tak směrování světelného paprsku na postavy na jevišti, jako spíše načasování světel a světelnou režii. vau!!!

to samé v bledě modrém platí i o hudebním doprovodu a výběru hudby samotné. sice tu a tam neodpovídá tak úplně přesně místu či scéně, k níž je vybrána, ale to je jen takový můj hnidopišský postřeh.

kapitolou samou o sobě je dojem z pohybu maňásků. do nejmenšího detailu propracované pohyby - třeba když mladík ladí kytaru nebo když dívka namáčí kroužek bublifuku - to je prostě paráda. užijete si takové maličkosti, jako je hlína na lopatě při scéně sázení stromu nebo opravdová voda při téže scéně. do kolen mne dostaly píďalky! jejich pohyb je tak opravdový, že musím autory podezřívat, že část přípravy strávili někde v ovocném sadě pod odborným dohledem nějakého docenta na život hmyzu.

abych nebyl jenom pozitivní: možná je to jenom můj pocit, ale měl jsem dojem, že se ta výše uvedená souhra po přestávce trochu rozhodila, a že herci nezahráli přesně to, co by měli nebo chtěli. jakoby ve hře chyběli nějaké scény a tak i návaznost jednotlivých obrazů trochu skřípala.

jedinou opravdovou slabinou tak pro mne je samotný děj příběhu, lépe řečeno jeho hlavní myšlenka, chcete-li poslání. to je už tak strašně obehrané klišé, až z toho vstávají vlasy hrůzou na hlavě. a znáte to, stokrát nic udolalo osla…

inscenaci "no comment!" jihočeské loutkohry vám však rozhodně mohu doporučit a to zejména jako odpolední představení, na něž můžete vzít i své děti.

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: martin glaser, olga šubrtová jihočeské divadlo české budějovice

1. října 2011

tak nějak nevím, co mám napsat. inscenace je plná protikladů a rozporů. herecké výkony naprosto excelentní, zejména výkony pánů herců, kostýmy ucházející, příběh jakž takž a přesto se mi to dvakrát nelíbilo a chápu, proč bylo hlediště poloprázdné. že by za to mohl scénář?

příběh hry samotné je relativně pravděpodobný, i když občas strašně přitažený za vlasy tak, až se z něho stává science fiction. to je první protiklad.

druhým protikladem jsou výkony herců versus výkony hereček. děvčata nezlobte se, ale v této konkrétní inscenaci (sobota 1. října 2011 - aby to bylo všem jasné) jste svým mužským kolegům nesahala ani po kotníky! jediná z vás nehrála na sto procent z žádné z vás nesálal do hlediště kumšt. dost tristní výkon předvedla věra hlaváčková v roli sousedky, která bůhvíproč svou postavu ozvláštnila prapodivným ráčkováním, které ani nebyla schopna dodržet ve všech svých textech. prostě když si to zrovna uvědomila, ráčkovala, a když na to tak nějak zapomněla, mluvila bez jediného náznaku vady řeči. výkon hodný sotva prvního předkola jiráskova hronova.

do třetice všeho dobrého a zlého. co měla proboha znamenat ta scéna? několik řad stejných židlí, které tu a tam slouží jako nábytek, jindy jako stavby, poté představují hroby… ještěže herci dokáží navodit vždy tu správnou atmosféru aby divák mohl alespoň částečně pochopit, co zrovna teď ty židle "hrají". navíc je občas herců na jevišti jako much ale nejsou tam k ničemu. jen tam tak chodí a chodí. co nám tím chtěl pan režisér a autor v jedné osobě sdělit, je mi záhadou. převaděči mrtvol, tety, policista… postav jak na orloji, ale proč?!

ať nejsem jen negativní: heroický výkon předvedl martin hruška. tak krásně zahraná vnitřní nerozhodnost, slabost, pokora a vzpoura, koncentrace i emoce, to se jen tak nevidí. klobouk dolů před jeho výstupy coby rozhlasového reportéra, v nichž velmi silně připomíná skutečného "jana pokorného", který svým vlezlým investigativním přístupem také každého otravuje. a přesto je oblíben a lidé mu telefonují se svými starostmi a potížemi a on jim je po neviditelných rozhlasových vlnách pomáhá řešit.

bezdomovec petra šporcla, posluchač z protivína jana dvořáka i redaktor knižních chvilek v podání tomáše drápely, to všechno jsou postavy zahrané naplno a přesvědčivě. avšak ani jejich dokonalý výkon nezachrání inscenaci, která je nemastná neslaná. pochybuji, že někoho pobaví či donutí k zamyšlení. a to je rozhodně škoda.

chcete-li vidět své oblíbení herce z jihočeského divadla v českých budějovicích jak excelují na prknech znamenajících svět, zvolte si k tomu raději nějaké jiné představení z jejich repertoáru. utěšitel vás pravděpodobně moc neutěší…

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

veselé paničky windsorské
autor: william shakespeare dvorana hamu, praha
22. července 2011
je příjemné pozorovat inscenaci, která je jednak "vyhraná" (lss ji mají na repertoáru již
dva roky) a pak také herce doslova a do písmene baví.
můj dojem z veselých paniček windsorských byl natolik pozitivní, že nevím, čím mám
začít dřív. zda chvalozpěvy na herce a jejich výkony či velebením nádherné scény z dílny
karla glogra nebo krásných kostýmů od milana čorby. začnu tím třetím.
kostýmy dokonale vystihují charakter, povahu i sociální postavení či povolání svých
postav, i když jsou každý pes jiná ves. či spíše století sem století tam. jedni mají na
hlavách buřinky, druzí mušketýrské klobouky, hanuš bor, coby soudce bloumal, chodí po
jevišti v obleku ze začátku 20. století, hospodský rudolfa jelínka jako by z oka vypadl
hospodskému josefa hlinomaze ze slavného filmového zpracování švejka. pel mel stylů,
který však jako celek působí překvapivě kompaktně.
to scéna, to je jiné kafe. místo reviálek šňůry s prádlem, místo kulis jen dřevotřískové
desky a kamenný balkón nahrazují schody, sice plně funkční, ale vedoucí odnikud nikam.
lépe řečeno, jednou do města, podruhé jen z pokoje do pokoje. právě díky tomu prádlu
máte dojem, že jste v Benátkách a nikoliv ve windsoru.
a teď k těm hercům. až na jednoho, byli všichni naprosto úžasní. tou černou ovcí je jan
přeučil. ne a nedokáže se osvobodit od svého uslintaného vlezlého a patolízalského
projevu, který točí neustále dokola, ať hraje co hraje. navíc na scéně je vždy jen a pouze
jan přeučil a nikoliv nym, kterého má hrát. hrůza a děs.
to například michal novotný v roli tintítka nebo hynek čermák coby john rugby, to je o
něčem úplně jiném. nejen, že tito dva borci na první pohled přesvědčí diváky, že jsou
ušlápnutým a nesmělým mladíkem, respektive líným a prostoduchým poskokem, oni navíc
dokáží ze svých postav vytřískat maximum a sklízejí tak jako jedni z mála potlesk na
otevřené scéně.
z dámské části ansámblu se toto podaří jen petře hobzové a simoně stašové. upřímně
řečeno: petru hobzovou, tedy spíše její paní čipernou, bych fakt nechtěl mít doma!
zkrátka a dobře, všichni herci, nejen ti výše jmenovaní, odvádějí na jevišti kus
poctivého hereckého řemesla, a i když hrají toto představení každý večer, není to na nich
poznat. vždy hrají naplno jako by to mělo být naposled.
klobouk dolů před jejich uměním fonetickým. všichni ho jednoho, jsou velmi dobře
slyšet a to je nádvoří pražské hamu akusticky doslova smrtelné.
půjdete-li na veselé paničky windsorské, rozhodně nebudete litovat!
"život je krátký, umění trvalé."
pavel klejna

autor: adam long, reed martin, austin tichenor městské divadlo kladno

19. března 2011

opravdu vynikají zpracování jednoho z největších blábolů lidstva! autoři nenechali na pámbíčkářích nit suchou o čemž svědčí i protesty náboženských fanatiků před divadlem.

herci se ve svým mnoha postavách doslova vyžívají a každou roli hrají s chutí, nasazením a smyslem pro drama. ač tu a tam ani nestřídají kostýmy či masky, pokaždé dokážou pouhou změnou intonace či zabarvením hlasu hlediště přesvědčit, že jsou zrovna králem šalamounem nebo třeba goliášem ač byli ještě před pár sekundami někým úplně jiným. v tomto umění vyniká zejména zdeněk velen, který hraje většinu ženských rolí a každá jím zahraná žena je skutečně jiná.

opravdu moc si mi líbil zdeněk dolanský, který některé své repliky hází do hlediště jakoby mimochodem, či dokonce omylem. vždy ovšem se zcela zničujícím účinkem. ne, nebojte se, ničí to jen a jen vaši bránici. kdo se trochu vyzná v hereckém kumštu, jistě mi dá zapravdu, že právě tato nenucená nucenost jednou z nejnáročnějších hereckých dovedností. a skutečně v podání zdeňka dolanského to vše budí dojem naprosté náhody.

i ten třetí vzadu - štěpán benoni statečně drží krok se svými dvěma bardy a je to právě on, kdo na sebe dokáže (téměř za všech okolností) strhnout pozornost a přitáhnout zraky diváků na tu část jeviště, na níž se právě nachází.

čest a sláva pánům hercům za jejich výkon fonetický. všem třem je, až na jednu jedinou malou výjimku, velmi dobře rozumět a vždy jsou dobře slyšet. a to na všech místech v hledišti. schválně jsem si o přestávce přesedl, abych to vyzkoušel.

mimochodem, hlediště jsou během představení hned tři. všechna jsou postavena přímo na jevišti, které to díky své hloubce umožňuje a diváci tak jsou doslova na dosah hercům, respektive jejich postavám z biblických příběhů.

hra má, bohužel, i své slabé místo. ovšem naprosto otřesné. to když se herci snaží do děje a dokonce přímo na jeviště, vtáhnout diváky a nechat je předvádět různé tvory z noemovy archy. tady to režisér tomáš svoboda přehnal. někoho do něčeho nutit a doslova tahat diváky na jeviště, to jsme zpátky na organizované rekreaci roh.

jednou větou: bible v městském divadle kladno je vynikající vtipné představení, které neurazí, ba naopak rozesměje i rozumně věřící křesťany. fanatikům a sucharům určeno není.

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: jan schmid, jan kolář                                    
                            studio ypsilon, praha 1

           
11. června 2010

    co se týče obsahu a formy hry samotné je to bída a nic než bída. ypsilonka svou labutí píseň už dávno zapěla a toto byl jen přímý přenos z jejího funusu. je škoda, že takový borec, jakým jan schmid je, nedokáže odejít se štítem, ale čeká, až ho vynesou na štítě!

    tgm aneb masaryk mezi minulostí a dneškem je jen další splácaninou a výplodem ubohoučké dramaturgie, která nám za posledních pět let nedokázala připravit nic nového. neustále dokola točí estrádní hudební čísla, prolíná fakta s fikcí, možné s nemožným, reálné s nereálným. prostě se bavte za každou cenu! je jedno co se na jevišti děje, hlavně, že se chechtáte. bohužel v této konkrétní inscenaci toho mnoho k smíchu nebylo. spíš k pláči.

    typicky slizký jan přeučil v roli karla kramáře (a dalších) nepřekročí svůj stín a na jevišti působí stejně chladně, odtažitě a tu a tam vlezle jako na besedě s důchodci v městské knihovně ostrova nad ohří. jen díky svému výraznému hlasu a typické artikulaci na sebe tu a ta dokáže strhnout pozornost hlediště, ale jinak jako by tam nebyl.

    stejně slabý byl i petr vacek a koneckonců i další. světlou barvou v té ubohé šedi zazářil roman mrázik a tu a tam se blýskl daniel šváb v roli prezidenta beneše. jana synková nemá na jevišti co dělat, protože v roli alice nemůže využít své herecké benefity a tak je jen jakousi mátohou tu a tam vstupující do děje.

    naprosto nejasné je angažmá, sice zakládajícího člena yspilonky - václava helšuse z libereckého divadla f. x. šaldy, ale přesto velmi nevýrazného. a to i přesto, že je masarykovi tak trochu podobný. proč je tam jiří štědroň? proč je tam zuzana stavná? proč je na tak malém jevišti postav jako na orloji?

    ani kostýmy z dílny jaroslava maliny nejsou to, co bylo slibováno na tiskové konferenci před premiérou. ale na tu bídu jsou ještě ucházející.

    nejlepšími počiny tak jsou: výkon braňo holička a otočná maketa koně umístěná ve středu jeviště.

    jednou větou: chcete-li do ypsilonky mermomocí jít, najděte si nějakou jinou a pokud možno i déle hranou inscenaci - svatá rodina, drama v kostce. ta vás nezklame. tgm převážně ano!

"život je krátký, umění trvalé."

    pavel klejna

autor: yasmina reza                                      
                         
činoherní klub, praha 1

           
30. listopadu 2009

    skvělá hra, skvělý režisér, skvělí herci, skvělé rekvizity a skvělá scéna! opravdu musím pokračovat?

    tak tedy: co všechno se může stát na, původně zcela mírumilovném, setkání dvou rodičovských párů, řešících neshody svých dětí vám pod režijním nastudováním ondřeje sokola předvedou jaromír dulava a ivana chýlková, respektive vladimír kratina a mirka pleštilová.

    hraje se 90 minut bez přestávky, ale ta hodina a půl rozhodně stojí za to. herci vás přesvědčí, že své řemeslo berou zcela vážně a s plnou odpovědností. jediný z nich se nefláká, všichni makají na plný plyn a i ve chvílích, kdy nejsou zrovna těmi hlavními, kteří by na sebe strhávali pozornost publika, hrají alespoň tělem nebo mimikou, kterou zejména jaromír dulava vyniká a baví ji publikum "do plných". jako přikovaní sledujete herecký koncert v němž neexistuje hluché místo a vše se zběsilým tempem žene kupředu. navíc vše graduje a sílí do neuvěřitelné fistule aby vás to v samotném závěru hodilo zase zpátky na zem.

    chtěl jsem ještě pochválit režijní počin ondřeje sokola, ale protože ho chválím pokaždé, pro tentokrát si to odpustím. teď si uvědomuji, že vlastně ani neznám nějakou jeho inscenaci, za kterou bych ho nechválil.

    bůh masakru je skvělou a brilantní komedií ve špičkovém podání herců pražského činoherního klubu. nenechte se odradit názvem a rozhodně na to jděte!

"život je krátký, umění trvalé."

    pavel klejna

Autor: Samuel Benchetrit Divadlo Bolka Polívky a Študio L+S

9. dubna 2009

Něžná až útlocitná hra o posledních dnech člověka, o jeho touze dohnat během několika málo dnů vše, co během spousty let nestačil v podání těch nejlepších herců, kteří to mohou hrát - Milana Lasici a Bolka Polívky a pod skvělým režijním vedením Juraje Nvoty.

Hra sama o sobě je velice dojemná, a ač se to zprvu nezdá, tak i velmi optimistická. Navíc je doplněna spoustou gagů a myšlenek vzniklých v průběhu jejího zkoušení a častého uvádění v programu mnoha divadel, kam s ní Divadlo Bolka Polívky a Študio L+S zajíždějí, aby pobavila co největší množství diváků.

Bude to nošením dříví do lesa, popisovat zde excelentní hereckou práci pánů Polívky a Lasici, přesto musím vyzdvihnout jejich neobyčejný cit pro roli, pro postavu jíž na jevišti jsou. Ano, opravdu jsou. Není nejmenších pochyb, že se při příchodu na jeviště dokážou převtělit do Petera Bielika a Petra Černého. Po jevišti tak chodí skutečné reálné postavy, dva opravdoví starší muži, kteří se rozhodli utéct z nemocnice a na poslední chvíli pomoct potřebným, které na svém útěku potkávají. Oba herečtí bardi nádherně hrají nejen tělem, ale dokonale vládnou i slovem. Jejich intonační umění a smysl pro důraz na podstatné sdělení, dělají z jejich textů hru pro rozhlasové vysílání. A naopak: Jejich mimika - tady Bolek přeci jenom trochu více vyniká, jejich gesta, pohyby a držení těla jsou pastvou pro oči, a pokud byste měli na uších sluchátka a nic neslyšeli, bylo by Vám přesto jasné, o co na jevišti zrovna jde.

Nutno podotknout, že pánům hercům zdatně sekundují Jitka Čvančarová s Martinem Hofmannem a to hned v několika postavách, které během inscenace vystřídají. A klobouk dolů před jejich schopností tyto postavy od sebe zcela jasně oddělit. Každá z jejich rolí je opravdu úplně jiná - jinak chodí, jinak mluví, jinak se chová. Ani v případě Jitky a Martina nemáte nejmenší problém vidět na jevišti těhotnou dívku nebo barovou tanečnici respektive nafoukaného lékaře či mokrého sebevraha. On tomu Bolek v jednu chvíli nasadí korunu svou hláškou, ale tu tady pochopitelně neprozradím.

Svou troškou do mlýna přispívají jak scéna, tak i kostýmy. Dokonale hercům padnou a zcela jednoznačně určují, kdo je kdo, jaké je její/jeho sociální postavení, povolání, koníčky. Navíc umožňují různé variace, které zejména Bolek Polívka využívá měrou vrchovatou.

Málokdy se stane, aby byla během představení tak znát práce techniků v pozadí a přitom byla tak nenápadná a tichá. Ovšem mistři Pfeifer a Tichý nejsou žádnými začátečníky a předvádějí svým mladším kolegům, jak se to má správně dělat - tiše, plynule jakoby mimochodem.

Kdybych to měl vyjádřit jednou větou: Při představení hry Mínus dva z jeviště doslova stříká poctivý herecký kumšt ve své nejvybroušenější podobě a září tak do hlediště jako dokonalý diamant.

"Život je krátký, umění trvalé."

Pavel Klejna