Divadelní novinky na Blog.cz

autor: josef topol národní divadlo, praha

5. dubna 2012

tento týden jsem měl na divadelní inscenace vyloženě smůlu! včera nejnudnější tartuffe v divadle na vinohradech a dnes topolův konec masopustu ve zlaté kapličce!

pane pitínský(režisér), na co jste, pro boha, myslel, když jste tuto inscenaci tvořil?!? byl jste vůbec někdy na masopustu? viděl jste tam maškary? viděl jste co a jak dělají, jaké mají poslání, jaký je jejich hlavní úkol? ještě že to vaše "umění" neviděli lidé z unesca. nikdy by hlinecké masopustní maškary nezapsaly do nehmotného kulturního dědictví!

další, co vám dost uteklo je skutečnost, že se děj odehrává na maloměstě. viděl jste někdy v životě holičství, v němž by bylo 14!!! křesel?!? prosím vás pěkně, co jste chtěl divákovi sdělit tím rozdělením kulis na konci 9. scény, kdy horní polovina stěny holírny pomalu odjíždí vzhůru? a skutečně se domníváte, že by se někde na světě našla skopová hlava, která by tahala plný hrnec vody do patra, aby jej tam ohřála na minivařiči, který jde naopak pohodlně jednou rukou přemístit kdykoliv kamkoliv a tím vám odpadne ta nutnost, tahat se s hrncem? co to jako mělo být?!?

ale nebojte se, nejste v tom sám! doprovodnou hudbu vladimír franze a zvukové efekty nebo spíš pazvuky, přesně vystihl jeden divák přede mnou slovy: "to je sračka, to je hrozný!". ano, plně souhlasím. jednak to není hudba, ale náhodné vyluzování tónů, které můj, ani ne roční prasynovec, zvládá lépe, když ho posadíme k pianu a za druhé byste měli poučit zvukaře, že kolečkem "volume" se dá otočit i doleva a tu hrůzu ztlumit. aby si lidi nemuseli zacpávat uši.

možná, v době všeobecných škrtů, by stála za zamyšlení i jistá redukce zbytečných postav ve hře, ale to bychom toho po vás asi chtěli moc.

dokonce i na samotných hercích je vidět, že je zrovna tato inscenace dvakrát nebaví. není na nich znát ani náznak nadšení, zapálení pro hru, není vidět kumšt. hercům vypadává text, konkrétně barešovi s bidlasem a nápověda na ně řve tak, že je to slyšet i v poslední řadě. tohle se nestává ani ochotníkům.

jediné dva výkony, které stojí za to pochválit, předvedli filip kaňkovský v roli jindřicha a alios švehlík coby cihlář. a to hrál s pochroumanou rukou!

přirovnání, které mne k vašemu ubohému nastudování konce masopustu napadlo zní: "navrch huj, dole fuj." to když jsem už zoufale zvedl oči k nebi a tam uviděl ten slavný nápis "národ sobě". a pod ním - to vaše dílo!

už chápu, proč bylo na jevišti více lidí než v hledišti!

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: moliére divadlo na vinohradech, praha 2

4. dubna 2012

nudááááá! strašná, příšerná nudááá! toto představení bylo za trest! jak rád jsem se o přestávce sebral a pelášil z divadla pryč…

opravdu málokdy se mi stane, že odejdu z divadla ještě před koncem představení, ale tady jsem měl co dělat, abych vydržel alespoň do přestávky. a odejít jsem mohl kdykoliv. vzhledem k poloprázdnému hledišti byla ústupová cesta volná. navíc poprvé v životě se mi stalo, že se mi během představení začalo chtít spát!

v nastudování jedné z nejblbějších moliérových her, kde služky drze diskutují se svými pány = zaměstnavateli, což ve své době (v době, kdy se příběh tartuffa odehrává), bylo naprosto nemyslitelné, umocnil režisér inscenace štěpán pácl, v úvodu zmiňovanou nudu, použitím veršovaného překladu z pera vladimíra mikeše. jediné, ale velmi podstatné, co tomuto překladu chybí, je nějaký ten vtip.

když už to nejde slovně, zkusili to alespoň pohybově. ale i tady se to minulo účinkem. lucie štěpánková coby mariana, přehrává každý svůj pohyb, zejména při chůzi po schodech, daniel bambas v roli valéra jak by smet a tak bych mohl pokračovat až do omrzení.

jediným světlým okamžikem, je vystoupení martina zahálky v roli matky! mohl by od minuty nastoupit k cimrmanům.

abych nebyl jen negativní: musím ocenit herecké výkony většiny herců. jednak se v dost pochybných kostýmech pohybují celkem elegantně, s výjimkou již zmíněných "přehrávačů". zejména spatopluk skopal, kterému, kdoví proč, dali na břicho ukrutně neforemnou a přehnaně velkou vycpávku. a vlastně ještě k těm kostýmům. ty se, podle mého názoru, taky nepovedly. opasek ke kalhotám mít přes košili nad prsními bradavkami??? to je jako co??? a ty příšerný chemlonový paruky!!!

druhým plusem je verbální přednes. ten všichni do jednoho zvládají na výbornou. všichni jsou za všech okolností velmi dobře slyšet a všem je i velmi dobře rozumět.

a to je z toho pozitivního úplně všechno.

proto, moliérova tartuffa v pražském divadle na vinohradech můžete s naprosto klidným svědomím vypustit. jako to udělala nadpoloviční většina dalších potencionálních diváků. hlediště bylo více než z poloviny prázdné…

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: viliam klimáček strašnické divadlo, praha

1. dubna 2012

rozhodně jedna z mála her, o níž se dá napsat, že je to skutečná tragikomedie. z obou dramatických žánrů toho v sobě má požehnaně a to je jen a jen ku prospěchu věci.

režisér vojtěch štěpánek dal se svým týmem dohromady všedně nevšední příběh jedné rodiny tak, jak by se skutečně mohl odehrát. nesnaží se na jevišti vyprávět něco svého, ale naopak plně respektuje autora a jeho dílo. své umění předvádí v mistrném vedení herců a všech členů realizačního souboru.

při hodnocení jednotlivých výkonů začnu trochu netradičně, a sice nehereckými profesemi. tak zaprvé: mistr světel michael bláha. tomu se společně s autorem scény milanem davidem podařilo navodit atmosféru panelákového bytu, v němž diváci sedí jakoby za oknem do kuchyně propojené s obývacím pokojem a vše, co se děje za dveřmi se odehrává právě pomocí různě intenzivních světelných efektů. i samotné nasvícení scény z boku jeviště a ve výši očí stojících herců je geniální a hlavně nijak neoslňuje ani diváky ani herce.

za druhé: scéna milana davida je propracovaná do nejmenšího detailu a diváci tak nemohou mít žádné pochyby, že se nacházejí v nejfrekventovanější místnosti v bytě. snad jen jedna maličkost: telefon je elektronický (jeden z prvních modelů) a vydává zvuk jako ten známý telefon analogový. navíc je ne zrovna cíleně ozvučen a diváci tak slyší zvonění úplně odjinud, než by měli.

a herci? všichni na jedničku s hvězdičkou. zejména natálie řehořová v roli mentálně postižené dcery je velmi přesvědčivá a natolik skutečná, že si možná mnozí neznalí budou minimálně ze začátku klást otázku: hraje to? nebo divadlo angažovalo někoho z chráněné dílny? před jejím výkonem hluboce smekám!

obrovským překvapením pro mne byl i výkon ivy pazderkové. znám ji z jejího působení v divadle na fidlovačce a včera jsem nevěřil svým očím. už to nebylo to třeštidlo, které zmateně běhalo po jevišti a předstíralo, že hraje divadlo. ne! její včerejší výkon byl doslova a do písmene hereckým koncertem, při němž z jeviště sálalo do prostoru vlnění hereckého kumštu. ivo, bravo! ve všech svých pohybech, gestech, mimických výrazech jsi byla skutečná a neměla jsi nejmenší problém přesvědčit nejen mne, ale i ostatní diváky, že jsi o čtyřicítkou - matkou, jenž se zoufale snaží o to, aby se její rodina měla lépe.

páni herci: jan novotný - otec, jan hofman - syn a jan bidlas - stánkař, byli ve svých rolích zrcadlovým obrazem svých kolegyň. i oni byli nadmíru přesvědčiví, i oni ze sebe na jevišti vydali maximum možného, i oni přispěli nemalou měrou k velmi, velmi pozitivnímu dojmu z celé inscenace. díky za to!

takže vážení, jestli na hru "rozkvetly sekery" do pražského strašnického divadla nepůjdete, ochudíte sami sebe o úžasný divadelní zážitek.

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: jerzy kosinski divadlo na vinohradech, praha

19. března 2012

pěkné, pohodové a uklidňující představení. všiml jsem si jenom pár nedokonalostí, které však (vzhledem k tomu, že 19. března 2012 to byla předpremiéra) budou jistě brzy vychytány. a protože jste jistě zvědaví, začnu právě těmi nedokonalostmi.

tak za prvé - režijní chyba. hlavní postava se vidí v několika obrazovkách za výlohou obchodu s elektronikou (všichni to znáte) a předvádí se. jenže ten pán, co stojí před tou výlohou, má na sobě rozepnutou vestu a jeho obraz v televizi ji má zapnutou!

za druhé - chyby zvukařů. hudba je chvílemi pouštěna tak strašně nahlas, že z toho až bolí uši. a to jsem seděl relativně daleko od reprobeden.

a teď ta pozitiva a chvalozpěvy: herecký výkon famózního viktora preisse v hlavní roli! jednoznačně to nejlepší, co je na jevišti k vidění. od začátku až do konce mu věříte, že je tím prostoduchým chancym "zahradníkem". jeho mimika, jeho pohybové pojetí postavy, práce s dialektem a intonací, to vše vás jen a jen utvrzuje, že před vámi stojí člověk, který celý život prožil na zahradě nebo před televizní obrazovkou. k jeho výkonu se dá říci jediné: bravo!

veronika žilková překonala během představení světový rekord v převlékání kostýmů. má jich na sobě minimálně sedm snad během pěti minut. navíc i ona je velmi přesvědčivá coby paní randová se všemi svými silnými stránkami i slabostmi.

z hereckých výkonů mne ještě zaujal jaromír meduna v roli prezidenta. ve scéně, v níž kokrhá do telefonu, je až k politování "podpantoflák".

a vůbec: jediný herec i neherec, (ano, inscenace je plná komparsistů), mne nijak nezklamal, ba ani nevadil. ať už to byl oldřich vlach či otakar brousek, paní co hrála komornou, mladík v roli řidiče, pán představující mrtvolu (ten škleb byl fakt přesvědčivý a mimicky jistě náročný), novinářka s foťákem apod., byli všichni se svými rolemi sžití a vše, z pohledu diváka, běželo jako na drátkách.

další pochvalu si zaslouží nejen návrh scény od lukáše kuchinky, ale i její realizátoři - truhláři a modeláři. a pak také kulisáci, kteří během mrknutí oka přemění scénu z podkrovního pokoje na salonek rady osn.

v neposlední řadě chválím i režii martina stropnického a to nejen za krásnou hudebně- časovou smyčku, která podkresluje začátek i konec představení.

mě osobně se toto představení moc líbilo a mohu vám ho všem vřele doporučit.

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: molière městské divadlo kladno

8. března 2012

velice zajímavá adaptace slavné molièrovy hry přímo na tělo šitá představiteli titulní role hypochondra argana - luďku sobotovi.

molière by se možná divil, co všechno se dá z jeho hry vypustit a co naopak přidat aby to stále ještě je byl jeho zdravý nemocný. ale v nastudování režiséra jana prušinovského vše funguje na jedničku s hvězdičkou.

diváci se rozdělí na dvě části. jedni jsou nadšení a hru vyzdvihují do nebes, druzí jsou zklamáni, zvláště po mediální masáži na téma "tragický luděk sobota", a hru zatracují. oba dva tábory mají pravdu.

luděk sobota nijak nepřekročil svůj herecký stín a na jevišti je to stále ten samý popleta a pomatenec, jakého známe, coby doktora práskala. i když má mít relativně vážný monolog, čiší z jeho projevu komický nadhled a jeho intonace vyvolává na divákově tváři úsměv. tu a tam sklouzne do svého typického "éééé, jéžiši!, jů, no to nééééé," a podobně. naštěstí do nás toho svého ťuňťu dávkuje s mírou. vše dokáže podpořit i relativně slušným jevištním pohybem, kdy se nemotorně pohybuje v chodítku, boxuje či soupeří v páce.

mně osobně toto jeho herectví nevadilo, ale ani nenadchlo. ono vůbec celá inscenace je brána spíše jako zájezdové divadlo a podle toho to taky vypadá. hraje se na první dobrou, když někdo něco umí, tak to tam předvede i když to s dějem hry vůbec nesouvisí a výkony herců jsou spíše naivně ochotnické než profesionální. snad s výjimkou aleny štréblové. dlouho jsem ji na jevišti neviděl a musím říci, že od posledního setkání v rokoku se nádherně "vyhrála".

přesným opakem je až ubohý pokus o herectví v podání evy nádaždyové. co ta ženská na jevišti vlastě vůbec chtěla dokázat?!? ještě že si alespoň pamatuje text. jinak to byla bída.

stejně maloměšťácké jsou i kostýmy z dílny jany smetanové. zvláště pak kostýmy doktora v podání tomáše petříka a jeho syna tomáše (jaroslav slánský). ani ne tak pro svůj kreativní úlet, ale proto, že s nimi nijak nekorespondují kostýmy zbývající. hru tak zbytečně rozbíjejí.

chcete-li se jen zasmát a nečekáte od toho nic jiného, mohu vám zdravého nemocného v nastudování uměleckého souboru městského divadla kladno jen a jen doporučit. ovšem hledáte-li alespoň kousek kumštu, poohlídněte se někde jinde. v tomto případě já patřím do skupiny první a klidně bych na to šel znovu. věděl jsem totiž předem, na co a na koho jdu a tak jsem nebyl ani překvapen ani zklamán.

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: kolektiv autorů, studio damúza o.s. divadlo kolowrat, praha

6. března 2012

jo!!! tak tahle inscenace, ta by měla, kromě ceny thálie a cen alfréda radoka, vyhrát i zlatou olympijskou medaili! taková to je pecka!!!

mladým borcům pod režijním vedením karla kratochvíla se, za spolupráce s organizacemi podporujícími nevidomé, podařilo přinést na jeviště (a nejen tam) příběh o slavné sázce williho foga, který vnímáte jen sluchem, čichem, chutí a hmatem.

vše začíná už vstupem do hlediště. před šatnou dostanete pásky na oči jako v letadle, dají vám kuličky na gumičce, které nahrazují místenku, položíte levou ruku na levé rameno člověka před sebou a jde se. vodič vás dovede před židle a vy musíte hmatem najít na područce židle stejné kuličky, jaké máte na té gumičce. tak poznáte své místo.

najednou se před vámi ozve hlas proutka, sluhy williho foga, který vás stručně uvede do situace a za ním už následuje ťukání slepecké hole. ano, slepecké hole. v nastudování této cesty kolem světa je willi fog slepý. a už se to valí, už to jede. proutek chaoticky balí zavazadla a vy mu v tom pomáháte. každý pod svou židlí hledá kusy oblečení a jen hmatem musí poznat, o jaké oblečení jde - tričko, ponožky, slipy apod. a to odevzdá proutkovi a jeho kumpánům.

v další scéně musíte účastníkům výpravy pomoci sníst přehršle jídla. víc neprozradím… snad jen, že iluze slona je více než dokonalá. zejména ta čichová.

schválně jsem si během představení několikrát sundal tu pásku přes oči abych viděl jak herci na jevišti kmitají a byl to pohled za všechny peníze. přesné rozdělení úloh, disciplína a excelentní načasování jsou základem úspěchu této inscenace. pokud si tu pásku z očí nesundáte, ani nebudete vědět, kolik herců vás vlastně baví. ano, po hlase poznáte tři, čtyři. ale ono jich je pět! v okamžiku, kdy jeden obchází jeviště aby zvukem kroků a svým hlasem navodil sluchovou představu, že korzuje po palubě, druhý potichoučku obchází kousek za ním s větrákem aby vám navodil hmatovou iluzi čerstvého vánku, třetí chystá nějaké rekvizity, čtvrtý pomáhá druhému se šňůrou od větráku a pátý, respektive pátá obchází diváky, jemně je hladíc kusem látky, navozujícím dojem ve větru vlajícího svatebního závoje.

zkrátka a dobře: marie štípková, david keňo, martin severýn, ondřej novák a karel kratochvíl vás svým nastudováním známého verneovského příběhu o cestě kolem světa doslova a do písmene dostanou!!! to se nedá popsat, to se musí zažít!!! bravo, třikrát bravo!!!

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: edward albee divadlo abc, praha

21. února 2012

vanitas vanitatum et omnia vanitas! marnost nad marnost, vše je marnost! ano, marnost, trápení a znovu marnost. a nuda! tak taková je inscenace vše na zahradě v pražském divadle abc.

korunu tomu nasadil režisér petr svojtka svým nesmyslným výběrem osob a obsazení. nechat veroniku gajerovou hrát roli jenny, to je úlet ze všech úletů nejúletovatější!!! co ta ženská na jevišti vůbec dělá?!? i kdyby se přetrhla, stále to je veronika gajerová "pseudoherečka" a bohužel ne ta jenny, kterou má hrát. její výkon to je bída a zoufalost. schválně jsem na chvíli zkusil zavřít oči abych se odprosil od toho jejího toporného jevištního pohybu a dal šanci alespoň jejímu hlasu, ale i o bylo marné. její práce s intonací nebo fonetikou se omezila do dvou poloh - mluvím, křičím. mluvím monotónně, bez jakékoli známky vzrušení či napětí, ať se kolem mne děje cokoliv, křičím tak, jak si myslím, že by se křičet mělo. a myslím si to blbě. vše je tak strašně strojené, nepřesvědčivé a umělé!!! ten její křik, to rozčílení, to by jí nevěřil snad ani docent chocholoušek. k tomu navíc ta její kredenciózní postava = dokonalost sama. mám na mysli "dokonalost" pro postavu žádané lepší kurvy, kterou by vg měla hrát. o tu její, by si neopřel kolo ani východoněmecký sedlák.

situaci zachraňuje její jevištní partner aleš procházka v roli richarda. i když i na jeho výkonu je vidět, že ho ta role zrovna dvakrát nebaví. ale když zakřičí on, věříte mu, že je skutečně naštvaný a nedokáže udržet emoce na uzdě. i jeho mimika je přesvědčivá a na rozdíl, od své výše jmenované kolegyně, používá ta správná gesta ve správný okamžik.

jasnou jedničkou tak je miroslav vladyka. hraje uvolněně s nonšalancí a šarmem a když v závěru hry přijde jeho jack na jeviště opilý, chvíli přemýšlíte "hraje to? nebo nehraje? je fakt namazaný???" takhle to má vypadat!!!

zbývající část ansámblu mne ničím nezaujala. snad jen dámy, které byly "tupé" všechny do jedné. budu jenom doufat, že prostě neměly svůj den.

a kostýmy? no ty se martě roszkopfové tentokrát skutečně moc nepovedly. když už honza szymik zhubne, proč mu to sako nezúžíte??? to samé platí (v obráceném gardu) pro kostým radima kalvody.

vše na zahradě v pražském divalde abc? ježíši kriste!!! to byla ale bída!!!

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

autor: tim firth divadlo abc, praha

17. února 2012

zhruba rok po premiéře je inscenace již krásně vyhraná a zážitek z jejího zhlédnutí je dlouhotrvající. navíc si každý z diváků může odnést přesně to svoje - smích z komediálních situací, pláč z tragiky, kvůli níž v podstatě ty komické situace vznikají, velmi příjemný dojem z hereckých výkonů…

režisér ondřej zajíc dal dohromady herecký tým, který šlape jako švýcarské hodinky. vše na sebe perfektně navazuje, vše do sebe zapadá. vynikne to zejména při scéně se samotným focením, stejně tak jako při přednášce o papírových utěrkách. dámy si své role užívají a na jejich výkonu je o vidět. počínaje nesmělou učitelkou lenky termerové, přes usedlou a manželem podvedenou ruth jitky smutné po světáckou celii kateřiny macháčkové. to samé v bledě modrém platí i o daně batulkové, radce fidlerové. jedinou amatérkou souboru je veronika gajerová, jejíž výkon je spíše ochotnický než profesionální. já osobně s jejím rádoby herectvím bojuji už dost dlouho a nějak se mi ne a nedaří přijít tomu na chuť.

i pánská část ansámblu odvádí poctivý kus herecké práce, ať už se jedná o jana vlasáka v roli manžela ústřední ženské postavy annie (dana batulková) či lawrence v podání pavla juřici nebo roda ztvárněného stanislavem lehkým.

svou troškou do mlýna přispívají i borci od světel a zvuků, kteří výraznou měrou harmonizují dění na jevišti. vždy svítí tam, kam mají, vždy pustí hudbu přesně v ten okamžik, kdy mají. ne, nesmějte se. jsou divadla, kde, kdybych byl ředitelem, na minutu bych vyházel osvětlovače, kteří svítí vždy metr či více za postavu, kterou mají mít v plné palbě! toto naštěstí není případ pražského divadla abc.

na závěr už jen ve stručnosti: kostýmy ok, rekvizity ok, scéna ok.

holky z kalendáře jsou tou pravou inscenací, kterou mohu s klidným svědomím doporučit všem divákům bez rozdílu věku, pohlaví, vyznání, sociálního postavení a tak všelijak podobně.

můžete-li, jděte na to!

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

mocná afrodité

autor: woody allen divadlo na vinohradech, praha
23. ledna 2012


ono pondělí 23. ledna 2012 to byla předpremiéra předpremiéry a bylo to znát. ne jako by! herci si skutečně nebyli jisti místem, kde mají nebo nemají být, u a tam si skákali do řeči, aniž by to byl režijní úmysl, nervozita, napětí a možná trochu i strach byly cítit v každém okamžiku.

tak třeba - naprosto neodladěná akustika, kdy sbor bohů v pozadí haleká cosi, čemu není ani za mák rozumět, kdy zvukař chytá nástupy jednotlivých herců vybavených porty vždy až dvou třech slovech a divákovi tak uniká text, kdy doprovodná hudba řve z reproduktorů tak, až bolí uši a tak bych mohl pokračovat do omrzení.

nebo - kostýmy! kabáty které většině herců nesedí nebo se do nich nedokáží rychle převléci při střídání role, na václavu vydrovi sako doslova vlaje, jana stryková je zase do kalhot upnutá až hrůza!

a do třetice - texty. prý "brilantní vtipné dialogy" jak se můžete dočíst v programu. tak to tedy ani omylem! nevím, jestli je to vina překladatelky dany hábové nebo režisérky natálie deákové nebo dramaturgie v podání pánů velíška a čepka, ale faktem zůstává, že to je dost bída. jen a jen ubohý primitivní vulgární rádoby humor a skutečný vtip aby pohledal.

aby toho negativního nebylo příliš. pochválit musím lukáše příkazkého za jeho výkon v roli malého maxe, který jako jediný dokáže v hledišti vyvolat vlnu smíchu a poté jeho kolegyni barboru polákovou, která jako jediná dokáže diváky přesvědčit, že skutečně je tou, kterou hraje a ne jen barborou polákovou, hrající amandu.

a to je z pozitivních dojmů všechno! je toho málo, že jo? osobně mocnou afrodité tipuji na 25 maximálně 30 repríz.

mimochodem, napadlo vás někdy, jak uboze může působit klaka? protože se, jak jsem psal v úvodu, jednalo o předpředpremiéru, pozvali si herci své kamarády a známé a ti jim pochopitelně "fandili". zajímalo by mne, ke komu patřila ta dvě dlouhovlasá jelita, sedící v řadě za mnou, která se smála stylem "iva pazderková alias blbá blondýna z reklamy na jogurt" úplně všemu! nejdříve mne napadlo, že se vůbec nedívají na jeviště a že sledují něco opravdu humorného na tabletu nebo mobilu, ale nebylo tomu tak. prostě jen a jen "fandili".

obrázek si dokážete udělat jistě sami. já na mocnou afrodité do divadla na vinohradech pošlu jen své největší nepřátele nebo úředníky z berňáku!


"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna

apartmá v hotelu plaza

autor: neil simon divadlo na vinohradech, praha
24. ledna 2012


brilantní herecké výkony, skvělá scéna, kostýmy, dramaturgie… jedním slovem: super! apartmá v hotelu plaza v nastudování uměleckého souboru divadla na vinohradech je inscenací, kterou budete chtít vidět znovu a znovu.

pokud neznáte film arthura hillera tak jen abyste byli v obraze : jedná se o tři naprosto nezávislé příběhy dvojic, jež spojuje jen a pouze skutečnost, že se odehrávají v jednom a tom samém hotelovém pokoji - apartmánu č. 719 hotelu plaza v new yorku.

v prvním příběhu s názvem "svatební hosté" excelují martin zahálka a lucie juřičková coby rodiče nevěsty, která se zamkne v koupelně a odmítá vyjít ven. oba dva se tak vlastně baví jen spolu, případně se zamčenými dveřmi. obdivuhodné na tom je to, jak to vypadá skutečně a opravdově. zvláště když uvážíme, že za těmi dveřmi není koupelna, natož nějaká nevěsta. jak martin zahálka tak i lucie juřičková dokáží kompletně vyprodané hlediště přesvědčit, že tam koupelna je, že tam kape voda z kohoutku a že tam jejich nešťastná dcera sedí na vaně a pláče. jejich dialogy jsou plné napětí i humoru a ani na okamžik vám nedovolí si odfrknout od jejich sledování. tak vás to vtáhne!

v druhém příběhu vás budou bavit jiří dvořák v roli úspěšného hollywoodského producenta a simona postlerová coby jeho bývala spolužačka a přítelkyně. role bonvivána jiřímu dvořákovi sedí naprosto perfektně, ne tak už postava maloměstské ženštiny simoně postlerové. ten první je přesvědčivě samolibý a sebejistý, a druhá je ochotnice zaskakující za kolegyni.

v příběhu třetím excelují veronika žilková a ivan řezáč v rolích manželů, kteří řeší rodinnou krizi. oba dva jsou ve svých rolích jako doma a hrají je minimálně na nominaci na thálii.

všem šesti zmíněným hercům skvěle sekunduje ondřej rychlý v roli barového pianisty, který jako jediný hraje ve všech třech aktovkách.

všichni herci do jednoho odvedli na jevišti skvělý kus práce zejména v oblasti fonetické. všem je naprosto perfektně rozumět a všichni jsou za všech okolností velmi dobře slyšet!

přidám-li k výše napsanému i nádhernou scénu ivo žídka (apartmá se během sekundy promění v hotelovou halu a naopak) špičkovou hudbu jana jiráně, dokonalé kostýmy z dílny jany břežkové, a pozor! i skvěle pracující osvětlovače, není nejmenších důvodů nedoporučit velectěnému publiku návštěvu této inscenace.

je to "majstrštyk" a opravdu stojí za to!

"život je krátký, umění trvalé."

pavel klejna